Zločiny onkologické medicíny....

Skutečnost, že moderní medicína svůj "boj proti rakovině" prohrála na celé čáře, tuší nejeden člověk, který už někdy zažil trpkou osobní zkušenost. Nemusíme být odborníky, abychom pochopili beznadějný stav našich onkologických klinik. Jaký je skutečný rozsah této katastrofy, neví nikdo než sami "specialisté", i když se snaží vše zastírat a krmit média prodchnutá vírou v medicínu všelijakými halasnými hlášeními o tom, že "průlom" je na dosah. Tak se to dělá po více než čtyři desetiletí a situace se spíše neustále zhoršuje.
"Konečná fáze v boji proti rakovině? Ve vídeňském výzkumném ústavu jsou optimisticky naladěni: jak tvrdí v prognózách -soustředěný boj, který se vede již více než dvacet let ve speciálních onkologických ústavech po celém světě, vstoupí v dohledné době do svého závěrečného stadia. To si myslí profesor Denk, vedoucí Rakouského výzkumného onkologického ústavu, jehož průkopnické výkony v zápase s touto"zákeřnou chorobou držící lidstvo coby rukojmí si všude vysloužily uznání. " Tato zpráva byla ve Wiener Zeitung uveřejnněna 21. 11. 1964. Ale stejně tak dobře by mohla pocházet z roku 1974, 1984, 1994 nebo 2004.
Oč je výzkum rakoviny neúspěšnější na medicínském poli, o to větší vavříny sklízí při vydělávání peněz - jen v Německu denně zemře 600 - 700 lidí na rakovinu. Ovšem než zemřou, přinese každý z nich kolem 400 000 DM do pokladny rakovinné mafie, tedy zúčastněných farmaceutických koncernů, klinik a lékařů. Člověk rád zaplatí, když se tím pomůže pacientovi, ovšem přesná bilance onkologické terapie je zdrcující. Již roku 1981 napsal Frederic Vester: "V třísvazkové souhrnné zprávě německé výzkumné společnosti stručně referuje 2 495 onkologických výzkumníků ze 780 ústavů o stavu své práce. Ze statistiky vyplývá, že v roce 1955 zemřelo asi 95 000 občanů SRN na různé druhy rakoviny, ovšem v roce 1975 to bylo již okolo 150 OOO lidi; aniž by obyvatelstva odpovídajícím způsobem přibývalo. A tento počet neustále narůstá. Proto lze jen stěží popřít, že etablovaný výzkum rakoviny a onkologické terapie již před dvaceti lety uvízl ve slepé uličce. "

Hamburger Abendblatt 15. 8. 1984 přinesl následující zprávu: "Spolkový ministr výzkumu Heinz Riesenhuber předložil hrůznou bilanci rakoviny: Rakovina je ve Spolkové republice stále častější příčinou smrti. Přibližně 160 000 lidí ročně zemře na různé druhy rakoviny. To je kolem 25 % všech úmrtí. Před 30 lety to bylo jen 15 % všech zemřelých.

Ze zápisu zasedání německého Bundestagu: "V německém Bundestagu bylo - nepopiratelně - zjištěno, že z Německého výzkumného onkologického centra v Heidelbergu, subvencovaného denně částkou 200 000 DM, nedostali vyžádané podklady, z nichž by přesvědčivě vyplývalo, že konvenční onkologická terapie přináší alespoň minimální efekt. "
Jak v Bachmannově knize Die Krebsmafia, tak i v článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) z 5. 7. 1995 bylo možné se dočíst následující: "Zpráva Národního onkologického ústavu Spojených států v roce 1979 dospěla k závěru, že se pětiletá lhůta pro přežiti u všech druhů rakoviny během dvaceti tří let celkově zlepšila jen o dvě procenta. A u častých druhů rakoviny křivky přežití už po desítky let stagnují: Od roku 1955, jak napsal New EngIandJournal of Medicine, se~ míra vyléčených pacientek s rakovinou prsu ,prakticky nezměnila. U rakoviny žaludku a tlustého střeva nebylo dokonce už čtyřicet let dosaženo žádného pokroku v léčení. Takové poznatky jsou medicínským odborným světem potlačovány. ,Zuřivé protesty` zažil například profesor Ernst Krokowski když tuto bezútěšnou realitu prezentoval bez eufemismů na rentgenologickém kongresu. Jeden lékařský časopis se zdráhal otisknout výsledky výzkumu váženého berlínského profesora Heinze Oesera, v němž exaktními čísly dokázal, že ohrožení lidí rakovinou od počátku minulého století zůstává konstantní. "

Náš přítel z úvodní části knihy, nositel Nobelovy ceny James Watson alias "honest Jim", se o dnešním výzkumu rakoviny vyjadřuje stručně a výstižně: "Vědecky zbankrotovaný, terapeuticky neefektivní a navíc mrhající prostředky." . "Učení o terapii zhoubných nádorů pase celé stádo posvátných krav: to, že léčba je naléhavá, že ozařování a chemoterapie stojí za námahu, že pacientům není třeba nic ohledně jejich nemoci vysvětlovat, že výživa s rakovinou nemá nic společného, že psychický stavnemocných nemá vliv na úspěch terapie a že vedlejší účinky jsou nutným zlem a politováníhodné průvodní symptomy jsou nezbytnou součástí terapie zachraňující život. "

Tato tvrzení jsou dnes jedno po druhém vyvracena.
Rakovina - ano, či ne? - To je to, oč tu běží
Nutně dospíváme k závěru, že lidé se v této souvislosti stávají objektem experimentů. Jsou to přece "jen nemocní rakovinou". Přitom ovšem také dochází k chybným diagnózám: u mnoha zdravých lidí, z nichž jsou děláni onkologicky nemocní, a sice z jednoduchého důvodu: Nehledě na relativně vzácné druhy rychle rostoucí rakoviny je klasifikace buněk jako defektní nebo maligní (zhoubné) velmi obtížná. Klasifikaci většinou provádějí patologové pod mikroskopem a to otázka posouzení buněčných struktur. Zde existuje široká "šedá zóna", v níž je těžké dospět k jednoznačnému závěru Patolog stojí před problémem, kdy má dospět bud' k "nesprávně pozitivnímu", nebo "nesprávně negativnímu" hodnocení, což znamená diagnostikovat rakovinu tam, kde žádná není ("nesprávně pozitivní") nebo ji přehlédnout ("nesprávně negativní"). Za druhý jmenovaný případ je možno pohnat dotyčného k odpovědnosti, za první nikoliv.
"Když různí patologové zkoumají stejný vzorek, dochází někdy ke zcela rozdílným závěrům. Několik badatelů provedlo kontrolní testy a zjistilo ,ohromující ` odchylky ve stanovené diagnóze:Jednou byly všechny vzorky v podobě buněčných stěrů označeny jako zhoubné a podruhé jen třetina z nich. Mnoho onkologických výzkurníků je zajedno v tom, že rakovinné buňky nelze pod mikroskopem objektivně zkoumat, ať už jsou zhoubné či nikoliv.
Jestliže jsou přívrženci školní medicíny přesvědčeni o tom, že terapie může být alespoň nápomocna a neměla by být nikomu odepřena, pak je hranice rakoviny "ano - ne" dosti nízka, tedy raději riskují "nesprávně pozitivní" výsledky (i když si to menšina patologů uvědomuje). V důsledku toho je značné mu počtu lidí diagnostikována rakovina, ačkoliv žádnou nemají - se všemi důsledky, o nichž ještě bude řeč.
Poněvadž je toto riziko lékařům známo, avšak z pochopitelných důvodů není vytrubováno do světa, vydal Německý svaz na ochranu spotřebitelů v mosmdesátých letech brožuru, v níž se na toto nebezpečí upozorňuje. Každému potenciálnímu pacientovi se naléhavě doporučuje, aby si pro jistotu nechal vyhotovit tři nezávislé analýzy. "Nezávislý" znamená, že žádný ze zúčastněných lékařů a znalců nesmí znát nálezy kolegů, neboť~ jakmile je jednou vyslovena diagnóza "rakovina", už se žádný lékař neodváží jí oponovat. Jen tehdy, když všechny tři dospějí k témuž rezultátu, je možno hovořit o rakovině. Jisté ovšem je, že něco takového zařídit v našem "zdravotnickém systému" půjde jen s největšími obtížemi.
Nejlepší je zcela se vyhnout pochybným "rakovinným testům", abychom předešli zbytečným problémům. Tím mám na mysli za prvé onen onkologický kolotoč, který se kolem biopsií (testů tkání) a podobného roztočí, a za druhé onkologickou mafii, která čeká jen na to, aby mohla začít "léčit" další oběti.
Šéflékař dr. Ulrich Dold v časopisu Der Spiegel č. 26/1987 připouští: "Při své horlivosti zaměřené na likvidaci rakoviny jsme přehlédli, že pacienti často více trpí terapií než rakovinou samotnou. "
Jen hrstka onkologů nahlédla nesmyslnost svého počínání. Patří k ním profesor D. K. Hossfeld, který v interview pro Der Spiegel řekl:"Opravdu musejí pacienti s rakovinou nesmyslně trpět v zájmu ekonomické prosperity ošetřujících lékařů?"

"Chemoterapeutika" (správně by se měla nazývat chemotoxika, neboť nedokážou léčit) jsou odnoží jedovatých plynů, vyráběných za první světové války. Takzvaná "cytostatika" byla zprvu vyvinuta z yperitu ("hořčičný plyn"). Poněvadž tento bojový plyn napadá především kostní dřeň a lymfatický systém (důležitou součást imunity), začal se používat u rakoviny krve a lymf. Tato látka se dnes nazývá ,;Lost" a mnoho chemopreparátů obsahuje její sloučeniny. Každé cytostatikum je buněčný jed, jak již jeho název napovídá (cyto = buňka, buněčný; stasis = zastavení, stání) a na údajně spočívá jeho působení: sice je toxické pro všechny buňky, ale pro rakovinné trochu víc. Říká se, že se jimi- stejně jako pomocí ozařování - údajně mohou zmenšovat'~ tumory. Ve skutečnosti jen 8 % druhů rakoviny reaguje na chemoterapii, a sice z následujícího důvodu: jedy působí na dělení buněk a poškozují tuďíž nejprve rychle se dělicí buňky. Rychleji než buňky tumorů se však děli buňky imunitního systému, které činí 20 - 30 % hmoty tumoru (dalších 50 % sestává z neškodných endotelových buněk a fibroplastů, tedy cév a vaziva). K rozpadu nádorové tkáně vlivem ozařování a chemoterapie dochází v prvé řadě zničením důležitých imunitních buněk!

Také u leukémie lze zredukovat počet leukocytů, což onkologové považují za úspěch. Ti jsou jako zhypnotizovaní nádorovými projevy (velikost tumoru, počet buněk), takže si už dál nevšímají stavu celého organismu. Přitom symptomy otravy (eufemisticky nazývané "vedlejšími účinky") vypovídají jas­nou řečí: nevolnost, zvracení, vypadávání vlasů, poškození jater, oslabení imunitního systému atd.
Ve skutečnosti chemoterapeutika dokážou pouze jediné, totiž zastavit přirozený průběh léčení. Poněvadž během přirozeného léčení také dochází k dočasnému nárůstu leukocytů, resp. k dočasnému otoku "tumorů" (jak ještě uvidíme), je také jasné, proč se takové účinky objevují. Když se však nespustí léčivý proces, nemůže ho ani žádné chemoterapeutikum vynutit - to pouze urychluje odumírání a způsobuje utrpení člověka,jak lze doložit četnými případy
Navíc jsou, jak známo, ještě všechna "chemoterapeutika" - stejně jako ozařování - sama o sobě karcinogenní!~ Ústav toxikologie a chemoterapie při Německém výzkumném onkologickém centru v Heidelbergu připouští: "U onkologické chemoterapie je třeba především myslet na to, že aplikovanými cytostatiky je možno vyvolat druhotné nádory. "
Týdeník~ Ärzte Woche napsal 2. 11. 1994: "Existuje zřejmá korelace mezi nárůstem četnosti sekundárních tumorů a zintenzivňováním chemoterapie."

O tom, jaké nebezpečí chemoterapeutika představují, si můžete udělat hrubou představu, když si přečtete "Ochranná opatření při manipulaci s cytostatiky", určená pro zdravotnický personál, která oficiálně vydala sekce národního zdraví rakouského Úřadu spolkového kancléře dne 13. 2. 1990: "Cytostatika se vyznačují vedle svých akutních i chronických toxických~ účinků také ještě mutagenními a karcinogenními vlastnostmi U terapeutické indikace byly u pacientů popsány poruchy fertility (plodnosti) a aberace chromozomů (patologické změny genotypu). Rovněž mohou vést ke vzniku sekundárního karcinomu. Poslední výzkumy upozorňují na to, že cytostatika představují určité riziko i pro osoby pověřené jejich aplikací;tedy lékařů a ošetřujícího personálu. Taktéž cytogenetické výzkumy u ošetřujícího personálu potvrzují tyto závěry Doposud bylo provedeno jen několik epidemiologických šetření, které prokazují zvýšenou míru spontánních potratů u zdravotních sester Při provádění terapie cytostatiky je nutno nosit rukavice na jedno použiti: Aby se pacienti zbytečně neznepokojovali, je možno upustit od nošení ochranné masky; pokud se zajisti; aby se přitom netvořil aerosol. Těhotným a kojícím matkám i dětem je zakázáno pobývat v prostředí; kde se cytostatika aplikují."
Mnoho chemoterapeutik také škodí srdečnímu svalu, především v případě, kdy se podávají pomocí srdečního katetru. To může vést k srdečnímu selhání, speciálně u dětí. Statisticky nejsou tyto případy vedeny jako oběti aplikace jedovatých preparátů, nýbrž jen jako "srdeční selhání".
Z oficiálních sdělení Německého výzkumného onkologického centra v Heidelbergu také vyplývá, že tyto vysoce toxické látky s jistotou zabíjejí pacienty tímto způsobem léčené:
• 95 % pacientů léčených chemoterapeutiky umírá po 5 letech
• 98 % nejpozději po sedmi letech!
Asi 10 - 15 % osob vůbec nepřežije první fázi onkologické léčby. To znamená, že celkově dlouhodobě přežijí pouze dva ze sta pacientů léčených chemoterapeutiky, a to nikoliv díky, nýbrž navzdory chemickým jedům. Z čísla zemřelých, léčených chemoterapií, však bylo jen 5 - 10 % statisticky evidováno ("standardizované skupiny"), čímž vznikl onen údajný a vylhaný "počet vyléčených"!
Tuto skutečnost potvrdily studie, které ukázaly, že neléčení pacienti s rakovinou v průměru žili déle a především lépe, než léčení, když odhlédneme od triků s čísly v oficiálních statistikách. Tak například americký profesor Hardin B. Dones poukázal na tento podvod ve své přednášce před ACS (American Cancer Society). Bachmann k tomu napsal: "Když,Jones korigoval tyto disproporce ve statistice, dokonce došel k závěru, že "skutečná očekávaná délka života neléčených pacientů... se zdá být delší než u léčených pacientů. "Jinými slovy: Dosavadní léčba se vykázala jako neúčinná, ne-li dokonce škodlivá. Jen dva z reportérů, kteří se sympozia zúčastnili; o této informaci referovali, `jak odhalil vědecký novinář Gary Null. ,Ačkoliv své výroky zopakoval v roce 1975 a 1977; zveřejnění ve velkých zpravodajstvích médiích se nedočkal neboť v roce 1978 zemřel. "`
Samozřejmě se etablovaná onkologická mafie takových zveřejnění obává jako čert svěcené vody. Kdyby se totiž šířeji čalo hovořit o tom, že onkologická terapie - speciálně ozařování a chemoterapie - víc škodí, než pomáhá, už by se nikdo nenechal léčit, nebo by přešel k alternativním metodám. Celá ta lukrativní budova lží by se zhroutila (ku prospěchu veřejnosti i zdravotnických pojištoven) a panstvo by si muselo najít novou práci, poněvadž se zdráhá něčemu novému se přiučit
Doufejme, že k tomu už brzy dojde.
Lékaři jsou si dokonale vědomi toho, že celé to statistické pokrytectví nemá ani hodnotu papíru, na němž bylo ~vytištěno, a že takzvaná "terapie" život spíše zkracuje, než prodlužuje. Důkazem je fakt, že většina z nich - je-li jim nebo jejich rodinným příslušníkům diagnostikována rakovina - odmítne tu léčbu, kterou ordinují svým pacientům. Profesor Klaus Thomsen, vedoucí gynekologického oddělení hamburské Univerzitní polikliniky, pronesl v září 1985 na odborném kongresu v Berlině: "Měli bychom se zamyslet nad tím, že roste počet lékařů, kteří říkají: ,Nikdy bych takovou terapii sám na sobě nepřipustil.. "
Ve stejném článku se dále dočteme: "Statistiky přežití dokazují, že tradiční onkologická terapie nad zhoubnými novotvary většinou nezvítězí, nýbrž pacientům způsobí závěrečné martyrium jejich života. Lékařský časopis Selecta píše, že, "Lékaři, kterým byla stanovena diagnóza rakoviny, často striktně odmítají jakoukoli invazívní terapii. ` Mají k tomu dobrý důvod: Upuštění od radikálm'operace, radioterapie vysokými dávkami záření a toxickými cytotatiky mnohokrát prodlužuje nejen délku života, ale nemocní se také cítí "lépe, jejich schopnost pracovat není tak negativně ovlivněna a netrpí stavy totálního vyčerpání."
Prof. dr. A. Landsberger z anatomického ústavu heidelberské univerzity říká: "Zároveň je nutno zdůraznit, že lékaři - a to i z center zhoubných nádorů, pokud oni sami nebo jejich blízcí příbuzní onemocní, se na mě obracejí s notoricky opakovanou větou: ,Vy přece velmi dobře víte, že na to nic nemáme. "